Nejčastější příčinou většiny zdravotních obtíží, kterými se váš obor zabývá, je obezita. Ta v posledních letech zaznamenala rapidní nárůst. Je závislost na jídle závažnější než závislost na alkoholu?
Obojí je velký problém. Cirhóza způsobená ztučněním jater je dnes jednou z nejčastějších indikací k transplantaci jater a také příčinou vzniku karcinomu jater. Velmi často ovšem v kombinaci s nadměrným požíváním alkoholu. Musíme také brát v potaz, že zatímco nadváha je na první pohled jasně patrná, u alkoholu se musíme spolehnout na informace, které poskytne sám pacient a které tudíž nebývají věrohodné. Alkoholismus pacienti obvykle naplno přiznají, až když se odhodlají k transplantaci jater, anebo se rozhodnou pro protialkoholní léčení. Do té doby mlží.
Obezita a závislost na jídle je na vzestupu ve většině vyspělých zemí s výjimkou Skandinávie…
Skandinávci jsou obecně skromnější, uměřenější, jídlo tam nepředstavuje takový fenomén. Na druhou stranu je tam historicky velmi závažný problém právě s alkoholismem, který se jim díky vysokému zdanění a omezenému přístupu daří jakžtakž držet na únosné míře. Ovšem i ve Skandinávii se vztah k jídlu vyvíjí, objevují se michelinské restaurace… Roli ale samozřejmě hraje více faktorů. Když si vzpomenu na své prarodiče, jedli v podstatě velice skromně. Teprve pro generace od 60. let se jídlo stalo samo o sobě pojmem. Svou roli sehrála i globalizace, naprosto radikálně se změnila nabídka dostupných potravin. Dříve se stravovací návyky jednotlivých národů absolutně lišily, byly tu komunity, jejichž strava byla z 90 % rostlinná, a pak třeba Eskymáci, kteří se z 90 % živili masem. Dneska jsou stravovací návyky velmi promíchané.
Nadváha se dnes vlivem obliby fastfoodu už týká i Asiatů, kteří bývali tradičně štíhlí. Jakým směrem se tento trend vyvíjí v USA, kde pandemie obezity vypukla?
Ve Spojených státech je dnes obezita velmi závislá na společenském statusu, takže vyšší třídy žijí zdravě a sportují, v centru velkých měst a na pobřeží Kalifornie všichni běhají a navštěvují fitness kluby, zatímco na periferii a ve vnitrozemí je to úplně jiné. K nadváze tíhnou většinou Afroameričané a Hispánci, tedy lidé s tradičně nižšími příjmy. Ještě horší je to např. v Mexiku, kde je obezita na ulicích skutečně všudypřítomná a do očí bijící.
Za jeden z nejzávažnějších faktorů nárůstu obezity jste označil skutečnost, že obezita už vlastně nepředstavuje handicap, nepřináší společenský odsudek tak jako dřív. Už ji opravdu společnost přijala jako normu?
Ano, vidíme to všude kolem sebe. Moje vnoučata ve věku deset, dvanáct let hrají fotbal a v každém dětském mužstvu dnes běžně vidíte tlouštíky. V tomto věku to ještě uběhají, ale je jen otázka času, kdy jim nadváha začne negativně ovlivňovat život. Věty typu, že z toho vyroste, prostě neplatí. Tyto děti naopak získávají špatné stravovací návyky, které je budou pronásledovat celý život. Inspirací jsou pro mě mé dcery. Jedna žije ve Španělsku. To je země s obrovskou nabídkou sportovních zařízení a příležitostí, proto jsou vůbec nejúspěšnějším sportovním národem. Též je tam skvělá a zdravá kuchyně, dceři tam velmi rychle poklesl cholesterol. Její manžel naopak při návštěvě Prahy vždy přibere na váze. Moje druhá dcera je vnímavá učitelka. A jeden z jejích poznatků je, že zatímco dříve byly děti chytré nebo sportovně nadané a zručné, dnes se děti dělí na potenciálně úspěšné z úspěšných a ambiciózních rodin a pak na ty, které k úspěchu předurčeny nejsou a obtížně zvládající školu i sport. Obě skupiny se i jinak stravují, ti potenciálně méně úspěšní mají i sklon k nadváze, jedí velká kvanta levných potravin a pijí kolu. Zkrátka je tu narůstající rozdíl mezi společenskými komunitami a jejich velmi nízká prostupnost, což do budoucna zakládá na velký společenský konflikt.
Není to problém všech vyspělých společností západního typu?
Patrně ano, ale u nás takové uspořádání nemá tradici. Teď jsme najednou zaskočeni skutečností, že rodinné zázemí předurčuje člověka k dalšímu rozvoji a není z toho cesty. Nijak systematicky s tímto problémem nepracujeme. Musíme zabránit vytváření ghett a cíleně podporovat určité oblasti, např. umožnit dětem zdarma vstup na kulturní akce, do muzeí, zoologických zahrad, maximálně jim zpřístupnit sport. Za mých školních let třeba neexistovalo, že by někdo ze třídy nejel na lyžařský výcvik, dnes zůstane doma 30 % dětí, které nikdy nelyžovaly a lyžovat nebudou, protože si to rodiny nemohou dovolit.
Dá se říci, jakými potravinami se dnes lidé k obezitě nejčastěji projedí? Je horší cukr, nebo tuk?
Nejsem dietolog ani obezitolog. Z mého pohledu to není až tak důležité, pokud se nejedná o extrémy. Za zásadní kritérium považuji váhu. Naši praprarodiče z dnešního pohledu jedli relativně nezdravě, večeřeli chleba se sádlem, a přesto byli štíhlí. Stravovací návyky a dostupnost potravy se zásadně mění. Cukr používáme od 19. století, italská kuchyně a fastfoody jsou u nás dostupné jen několik desetiletí.
Mnozí lidé s nadváhou se odvolávají na dědičnost, říkají, že mají tloušťku prostě v genech. Vy, lékaři, s tím však nesouhlasíte. Není ovšem možné za dědičný faktor obezity považovat například to, že každý člověk má jiný metabolismus?
Určitě to také hraje velkou roli, nicméně genetika procesů trávení se těžko odlišuje od genetiky návyků. Například moje manželka pochází z řeznické rodiny, její matka výborně vařila. Za studií byla manželka schopna sníst velké porce masa a v podstatě dodnes má ne vždy lehko zvladatelnou chuť k jídlu a jídlo si vychutnává. Já to mám úplně jinak. Celý den nevezmu sousto do úst a nemám s tím žádný problém, prostě nemám hlad. Takže ano, přístup je individuální a souvisí se zafixovanými zvyklostmi, které vycházejí ze způsobu života konkrétní rodiny.