Počet českých dětí s nadváhou se zvyšuje, v současnosti už s přebytečnými kily bojuje každé čtvrté. Čtyři procenta dětí v Česku jejich obezita dokonce ohrožuje na životě. Některé z nich se zpět do normálních váhových tabulek snaží vrátit Zlatko Marinov, vedoucí lékař dětské obezitologické ambulance FN Motol.
Podle průzkumů už česká společnost v kategorii nadváhy dosáhla vrcholu a drží se na čtvrtině z celkového počtu obyvatel. Stále však, i mezi dětmi, roste počet obézních...
Nejen obézních. Čtyři procenta, tedy kolem 32 tisíc dětí, dokonce už dnes trpí monstrózní obezitou. Jsou to děti, které v budoucnosti extrémně zatíží zdravotní systém. V České republice už jsme bohužel poměrně zvyklí na takové následky cukrovky, jako je třeba slepota způsobená retinopatií (onemocnění oční sítnice vznikající jako důsledek postižení cév). A cukrovka má z devadesáti procent příčinu v obezitě. Hovoříme o takzvané „diabezitě“, tedy obezitě spojené s diabetem. A nejčastější příčinou amputace dolní končetiny je v Česku diabetická angiopatie (onemocnění cév), opět tedy následek cukrovky. A v Americe, které se bohužel v tomto směru přibližujeme mílovými kroky, už nejčastější příčinou cirhózy jater není alkoholismus, ale postižení jater způsobené obezitou. A všechny tyto komplikace dnes potkávají už třicátníky.
Říkal jste, že rozsedlé záchodové mísy jste jako vaše americká kolegyně v ambulanci ještě měnit nemusel, ale váha už vám zřejmě stačit nebude…
Bohužel, a to je kalibrovaná do 190 kilogramů. Této hmotnosti totiž dnešní děti začínají dosahovat. A sto kilo a více, to už je něco, co zásadně negativně ovlivňuje zdraví i běžný život. Chodí ke mně například tři sourozenci, čtrnáctiletý chlapec má 175 kilo, jeho dvanáctiletá sestra 120 a šestiletá sestra 80 kilo, což je víc, než váží jejich matka. S tím se nemohou dostat ani do autobusu nebo běžného auta. Jezdí náklaďáčkem a obávám se, aby se to u nás nestalo standardem.
Nejde o dědičný problém?
Na dědičnost kdekdo rád svaluje vše. Před třiceti lety, ještě před nástupem současné epidemie obezity, genetika nějakou roli opravdu hrála. Tvrdilo se, že až šedesát procent. Ale s narůstající běžnou obezitou se ten poměr obrátil. Mluvíme však o obezitě prvního nebo druhého stupně, nikoli třetího či čtvrtého.
V čem je tedy, konkrétně u této rodiny, problém?
V první řadě je samozřejmě na vině špatné stravování. Často se mluví o nedostatku pohybu, ale v tomto případě se to musí „ujíst“. Jedno kilo nadváhy dítěte u nás má svůj přesný ekonomický odraz a stojí 2 000 až 3 000 korun. Když jsme s ambulancí začínali, byly to tři tisíce, poslední dobou se cena začíná snižovat.
To jídlo tolik zlevnilo?
Ano. Pozor, ale vůbec nejde o kvalitu, nemá to ani nic společného se zdravými nebo nezdravými potravinami. Jde o množství energie, kterou musíte do sebe dostat. Víte, jaký je rozdíl mezi třemi kilogramy mrkve a tabulkou čokolády?
Žádný?
Tři kila mrkve představují dvojnásobek energie, než je v tabulce kvalitní čokolády. Dokonce i toho betakarotenu v ní je moc, takže už organismus zatěžuje. Zatímco v poctivé čokoládě je navíc něco, co nám dělá dobrou náladu, a k tomu antioxidanty, stopové prvky a minerály, které využijeme určitě víc než betakaroten v mrkvi. Obezitologie se nezabývá jen kvalitou potravin, tam je v podstatě jedno, co jíte, rozhodující je kolik. A všeho moc škodí. Můžeme se tím dostat do kontroverzí s výživáři, protože ti pochopitelně prosazují zdravější potraviny.
Nadváha a obezita u sedmiletých dívek a chlapců (1951 - 2011)
Čas od času se objevují teorie, že nejde jen o množství, ale i o úpravu potravin, které pak mohou obezitu zhoršovat. Mluví se třeba o kuřecím mase, které je nacpané antibiotiky a hormony...
Co jíte, takovou máte skladbu těla. To platí pro kuře i pro člověka. Samozřejmě je rozdíl, jestli slepička běhá u babičky na zahradě a zobe červíky, nebo ji babička vypustí do škarpy vedle frekventované silnice, kde sezobe trochu olova z výfukových plynů. Renomované velkochovy jsou ale stoprocentně garantované. V současné době si v České republice skutečně nikdo nedovolí dávat kuřatům antibiotika nebo růstové hormony, a ono to ani není zapotřebí. Máme totiž tak výbornou znalost technologií, že stačí dávat kuřatům přesně definovanou šrotovanou stravu. V 50. letech trvalo americkému brojlerovi 70 dní, než se dostal do jateční velikosti. Dnes to v Americe trvá 48 dní při dvojnásobné jateční hmotnosti a naši zemědělci zvládnou kuře vykrmit dokonce za 25 dní. A to vše jen díky přesně připravované a definované stravě založené na bílkovinách a cukrech.
Takže se kuřecího masa není třeba bát?
Potíž je v tom, že například krmná pšenice se z potravinářské stane tím, že ta potravinářská zplesniví. A na plísně jsou vázané asi kumulativní toxiny. Když se dostávají do stravy, mají některé pseudoestrogenní aktivitu (estrogen je ženský pohlavní hormon), a tím se nám v kuřecím mase objevují „hormony“, které tam nikdo nepřidává. Velmi propagované je králičí maso. Ano, ale vypěstoval ho váš dědeček, který ho krmil zeleným lupením? Anebo je dovezené z Číny? A víte, čím ho tam krmili? V jisté době byla u nás velmi populární ryba pangasius. Málokdo tehdy tušil, že to není mořská ryba a ještě navíc se jedná o plevelnou bahenní rybu. Pokud je ze sádky, kde má čistou vodu, není to problém. Ale pokud je z Číny, jaké stopové prvky tam můžete tušit? U lososa si lidé teprve začínají všímat, jestli je z volného, nebo řízeného chovu.
Pane doktore, co tedy jíte?
Jím normálně. Člověk se z toho nemůže zbláznit, ale je dobré mít určité povědomí. Ve své podstatě je zaručené, že žádný z toxinů v potravinách nepřekračuje toxickou dávku, ale množství se sčítá. Když ale jíte střídmě a pestrou stravu, neprojeví se jejich negativní zdravotní efekt.
Vraťme se k dětské obezitě. Jak jsme na tom v porovnání se zbytkem Evropy nebo se Spojenými státy?
Jde o úplně jiný životní styl. Evropa a Amerika mají proto i odlišný typ obezity. V Americe jsou typické zadky, na které se dá mnohdy položit tác. Mají tam jiný styl stravování. V Evropě obecně obezita v populaci významně roste od severu k jihu. Největší výskyt dětské obezity mají jižní státy, tedy Španělsko, Řecko, Itálie. Výjimkou je jen Francie, která má kulturu stravování založenou na jiném principu a stále se jim daří střídmost a kvalitu potravin udržet. My se řadíme na špičku výskytu obezity v Evropě a ne náhodou je u nás nejvyšší výskyt nádorů trávicího traktu. Šestnáct procent dětí s obezitou představuje pětinásobný nárůst za posledních třicet let, to je extrémní. A bohužel jsme na tom v jistém směru ještě trochu hůř než Amerika. Tam má sice nadváhu 32 procent dětí, ale problém mají hlavně Afroameričané a Indohispánci. Původní obyvatelé jsou na tom o pět procent lépe než my v Česku.
Čím je to způsobeno, stravou matky v těhotenství?
Ani ne tak stravou, jako její hmotností při početí. To je ten nejdůležitější vklad. Ani genetika rodičů není tak určující jako stravovací ukázněnost matky. Děti matek s obezitou jsou vystaveny až čtyřiapůlkrát vyššímu ohrožení obezitou než děti matek s normální hmotností. Speciální režim ženy s nadváhou v těhotenství už pak nemá velký význam.
Takže je v podstatě jedno, co žena během těhotenství jí, ale záleží na tom, jestli má v době početí nadváhu?
Půl roku před početím by se žena měla takzvaně na všechno vykašlat a znormalizovat hmotnost. Nepotřebuje být celý život krásná a štíhlá, ale musí se dát do kupy půl roku před tím, než se rozhodne mít dítě. My jsme totiž úplně jiná generace. Prvorodičky už dneska nejsou osmnáctileté, v Česku je standardní věk matky prvního dítěte kolem třiceti let, tedy opět jeden z nejvyšších v Evropě. A to fyziologicky už není v pořádku. Už jen to, kolik toxických věcí za těch třicet let žena stačila sníst, je neporovnatelné proti toxinům, které má v těle osmnáctiletá dívka.
Jaký vliv má na dětskou obezitu kojení?
Kojení je nejlepší způsob krmení, který může matka svému dítěti dát. Mateřské mléko je pro kojence největší vklad, ale musíme si uvědomit, že se jedná o jídlo a i u něj platí, že čeho je moc, toho je příliš. Víte, kolik mléka je schopna vyprodukovat mléčná žláza? Možná tomu nebudete věřit, ale jedna žena může bez problémů odkojit trojčata. Takže kojením jako formou stravování se lze přejíst a vede to k tomu, že šestiměsíční dítě pak váží jako roční – dvanáct kilo. Ženu z nošení mimina s nadváhou bolí záda, je zničená z de facto kontinuální infuze pro své dítě. Dalším faktorem je, co mateřské mléko obsahuje. Do šesti měsíců dítěte to neřešíme, ale v devíti měsících už bychom se měli začít zabývat tím, co matka za život snědla a kolik má v sobě toxinů rozpustných v tucích. Muži se jich už do konce života nezbaví. Já jako chlap mám například v organismu ještě DDT od svojí maminky a to mi zůstane celý život. Vy jako žena se toho zbavit můžete.
Jak to?
Vyloučíte je právě do mateřského mléka. Tímto způsobem jsem je já dostal od své matky, a pokud vy máte v těle nějaké DDT, mateřským mlékem je předáte svému dítěti. DDT je největší toxin, karcinogen, který se u nás používal jako insekticid na hubení kdečeho. Dostal se do životního prostředí a do potravinového řetězce naší populace. Ještě v 70. a 80. letech se výskyt DDT v mateřském mléce měřil, aby se podle toho ženám doporučilo, jestli mohou nebo by neměly prodlužovat kojení. Dneska už se tím nikdo nezabývá. Kadmium, rtuť či ftaláty v mateřském mléce nikdo neměří a všechny jaterní toxiny pocházející z různých plísní, které ženy za život nasbíraly, nevědomě předávají svým dětem.
Kdy je tedy, z hlediska obezitologie, dobré miminko odstavit, aby se takzvaně nepřejedlo?
Přejíst se může kdykoli. Kojení do půl roku naopak doporučujeme, ale nad devět až dvanáct měsíců se vliv kojení na snížení civilizačních onemocnění nepotvrdil. A jsou naopak i výzkumy, které poukazují na zvýšení rizika civilizačních onemocnění. Hledáme odpověď, jestli vzhledem k civilizačnímu posunu jsme stále ještě uzpůsobeni jako jiní primáti, abychom kojili děti do tří let. Zhruba rok bych ale u nás považoval za vhodný, pokud to matce vyhovuje. Pokud chce a dělá jí to dobře, může pokračovat i déle, ale musí se informovaně rozhodnout s ohledem na možná rizika.
Jak by se dítě mělo ideálně stravovat po odstavení?
Každý musí za svůj život projít celým výživovým spektrem všech „útrap“, kterými prošlo lidstvo. Tak jako má své fáze vývoj lidského zárodku, stejným vývojem musí projít po porodu ve výživových a kulturních zvyklostech. Jsme savci, takže do půl roku jedině mléčná strava. Když není dítě kojené, začínáme s příkrmy už od čtyř měsíců, protože u umělého mléka je výhodnější v prevenci alergií začít dříve. Lepek by se měl do stravy dostat do sedmi měsíců, jinak roste riziko celiakie (chronické onemocnění sliznice tenkého střeva způsobené nesnášenlivostí lepku, pozn. red.). Tak jako je opička všežravec, mělo by batole do jednoho a půl roku okusit všechno.
Jak je to třeba se zeleninou?
Pokud do dítěte nedostanete do jeho osmnácti měsíců ovoce a zeleninu v přiznané formě, tedy nemixované, nemáte šanci dostat je do něj tak do devíti let věku. Jako primát je totiž naprogramované, že zeleným se může otrávit a následně v období negace k vnucovaným potravinám získá i odpor. To je jeho vývojová povinnost. Během nástupu do školy potřebuje relativně velké množství sacharidů na pokrytí učení, tedy cukr. Takže pokud si dítě může vybrat, vždycky si vybere špatně – sladké. Ono ho potřebuje, ale opět tu správnou míru. Během dospívání pak chlapci začnou hodně jíst maso, protože jim díky testosteronu více roste svalová hmota, a nakonec přichází fáze, kdy „splácají“ kdeco. Když neprojdou touto fází, ze které se jim udělá zle, nemůžou dojít ke kompetentní racionální zdravé stravě.
Jak reagují matky na vaše výhrady ke kojení?
Velmi negativně. Kojené dítě přeci nemůže být tlusté! Snažím se jim otevřít oči a upozornit je, že to, s čím se samy praly celý život, stihly za tři měsíce u vlastního dítěte, u kterého přitom chtěly všechno dělat dokonale. Dokážete si představit to vnitřní zhroucení? Jsou to ženy po třicítce, tedy v největším intelektuálním rozvoji, kdy mají nejvíc znalostí, jsou pracovně etablované a najednou dostanou na plný úvazek na tři směny „práci dokonalé matky“. A přitom vůbec netuší, co si pod tím představit. Často miminko nenechají vyspat, pořád do něj šťouchají, jestli dýchá. Když zapláče, jsou přesvědčené, že je to hladem, nerespektují, že může chtít jen navázat kontakt nebo si provětrat plíce. Přiznat si osobní chyby nebo neznalost je pro ně ten nejtěžší problém. Potvrdilo se nám to i v průběhu projektu S kojenci proti obezitě (www.skojenciprotiobezite.cz). Na sociálních sítích většina aktivních matek prosazovala obecný mýtus: on z toho vyroste. Ale to bohužel už dávno neplatí.
Čím to je, že dnes už obézní děti v pubertě nehubnou?
Je to způsobeno především obezitogenním prostředím. Nejde o změnu genetiky, nebo že bychom se hýbali nějak zásadně méně. Ano, děti se samozřejmě hýbou méně, ale proč? Kam dáte kojence, když jedete autem? Do autosedačky. Pak ho dáte do kočárku, ne do hlubokého, ale do skořepiny, takže se zase nemůže hýbat. A pak se nikdo nesmí divit, že dítě neběhá venku, že se mu už nechce. Jenže dneska se bez auta neobejdete, skoro nikam se bez něj nedostanete.
Vy však paradoxně u dětí nefandíte ani přehnané sportovní aktivitě. Proč?
Děti vedu tak, aby si vybraly sport pro radost a zdraví a nespoléhaly, že si během jedné hodiny dvakrát týdně vyřeší pohybový dluh. Nechci je učit chodit na tři sportovní kroužky a pořád se jenom hýbat. To není životní styl udržitelný do dospělosti. Ještě tak možná na vysoké škole. Ale potom? Při běžném životě, vedle rodiny, vydělávání peněz, kamarádů v hospodě, mezi to všechno ještě třikrát týdně fitness? Ne, oni si musí nastavit splnitelné cíle. Třeba že mají denně za každou cenu ujít čtyři kilometry. Stačí k tomu málo. Nejet výtahem, zaparkovat auto kousek dál. Učím děti, aby nejely dvě zastávky tramvají, ale šly to pěšky. Jednak je to rychlejší než čekat na tramvaj a v ní pak stát na každém semaforu nebo zastávce, ale hlavně mají odpovídající výdej energie.
Poruchy hmotnosti u dětí v Česku (2009 - 2013)
Jaký sport nebo způsob pohybu je ideální pro děti školou povinné?
Královnou pohybu je atletika a je povinností školy naučit děti všechny atletické a gymnastické prvky. Žádný doplňkový sport vám tohle nevynahradí. Jenže do atletického kroužku vás vezmou, jen když budete nadšená z běhání, skákání. A u vrhu koulí se budete muset dokonce přejídat. Stejně tak ragbisti nebo hokejisti jsou nadšení z toho, když má někdo nadváhu. Nic ale není lepšího než chůze. To je pohybový dar, který nedoceňujeme. I tam je ovšem dobré znát správnou míru. Čtyři kilometry jsou ideální, šest nám náladu zlepší a osm a víc už vede k nabírání hmotnosti. Takže i chůze musí mít svůj systém a řád. Když si někdo řekne, že bude chodit co nejvíc, po určitém čase ho to může dostat do ještě většího průšvihu.
Jak to?
Dvacet procent našich klientů tvoří vrcholoví sportovci. A nejde o sportovce, kteří už skončili, ale kteří jsou v aktuálním trojfázovém tréninku. Při nevhodném nastavení mohou být děti i krátkodobě přetěžovány, takže musejí na toto přesílení přijmout více energie, a organismus si ji začne ukládat. Proto první, co začnu s hokejisty nebo basketbalistkami řešit, je, že jim zakážu běhat. Pak se okamžitě výrazně zlepší, mají lepší výkony a s hmotností jdou dolů. Naštěstí už to chápou i trenéři, kteří se změně režimu dříve strašně bránili.
Tvrdíte, že půl roku trvající obezita u dospělého a rok u dítěte už v lidském organismu způsobí nevratné změny a tím i chronickou obezitu. Čím to je?
Ano, v obezitologii se k tomu oficiálně neradi přiznáváme, abychom neodradili klienty, ale v současné době je obezita od druhého stupně skutečně celoživotním nevyléčitelným chronickým onemocněním. Můžete ji pouze držet pod kontrolou a zabránit rozvoji kardiometabolických změn. Celý problém je v centrální regulaci energetické homeostáze (samočinné udržování nějaké hodnoty veličiny na přibližně stejné úrovni, pozn. red.), kterou máme v mozku a která řídí, kolik máme za den přijmout i kolik máme vydat.
Zjednodušeně řečeno tedy máme v mozku nastavený vzorec, který našemu tělu určuje ukládání tuků nebo způsob zpracování potravy?
Ne ukládání, ale to, jak jíme a hýbeme se. Člověk má nejlepší energetickou homeostázi, díky které se mohl rozšířit po celé planetě, nezávisle na klimatologických podmínkách, protože díky ní se vždycky uměl přizpůsobit. Prakticky jsme schopni přežít i na Antarktidě.
Co přesně se tedy v organismu obézních pacientů děje?
Při nadbytku příjmu potravy se posune centrální regulace o deset až dvacet procent výše, aby se celý systém nepřehltil. Vznikne specifický lokální zánět, který změní senzitivitu tohoto centra, čehož obézní člověk docílí zhruba za půl roku a dítě za rok.
A když pak dotyčný začne hubnout?
Centrální regulace začne hlásit, že má málo, pořád potřebuje o dvacet procent víc. A s pocitem hladu nejde bojovat, nelze jíst jen osmdesát procent své energetické potřeby, protože mozek vám hlásí: umřeš hlady! Překročíte-li tedy tuto hranici, zbytek života už s tím nic nenaděláte. Již je možné to pouze zafixovat, aby se to nehýbalo dál. V dětské obezitologii máme ale proti dospělé obrovskou výhodu, že posouváme pět, deset kilogramů. Z prvního stupně obezity dostaneme klienta do nadváhy, z druhého do prvního, z třetího do druhého, z čtvrtého do třetího stupně obezity. Ale prakticky nikdy nejsme schopni přeskočit celé pásmo. Takže kdo má druhý stupeň, už nikdy nemůže mít jinou nadváhu než obezitu.
A co ty úžasné případy, kdy lidé z dvou set kilo zhubnou na šedesát?
Ano, to je dokonalé, uděláte si fotku a po zbytek života na ni můžete koukat, protože tak už nikdy vypadat nebudete. To je skutečně vždycky jen na tu chvilku. Maximum, o které můžeme hmotnost trvale snížit, je jedině díky barioterapii (chirurgické řešení obezity, pozn. red.) o třicet až pětatřicet procent ze vstupní hmotnosti. Standardní léčba obezity je obecně minimálně dvouletá. Ten boj má svoji dynamiku, takže po roce vždycky nastává relaps. Pak to zase jde chvilku dolů, ale už ne tak efektivně jako předtím. Po dvou letech se hmotnost stabilizuje, po pěti letech už víme, jestli je klient za vodou. O to důležitější je prevence vzniku obezity. Věřte mi, že je lépe dnes reálně řešit 2 kilogramy nadváhy, než za dva roky nereálně 20 kilo obezity.
Co prevence obezity u dětí?
Problém je, že vzhledem k tomu, že dětská obezita vzrůstá, je u nás prevence zcela špatně načasovaná. Na základní školu v Česku nastupuje čtvrtina populace s nadváhou a deset procent už má obezitu, a ze základní školy vychází 25 % dětí s nadváhou a 14 % s obezitou. Prevence obezity u dětí na základních školách má však význam pro prevenci obezity v dospělosti. Je ale třeba myslet na jednu věc. Při současném výskytu obezity již v sedmi letech se může stát, že když tlustým školákům říkáme, že jsou tlustí a můžou umřít, tak vyděsíme i ty s normální hmotností a můžeme je tak vehnat do mentální anorexie, která je stejně nebezpečná jako závažná obezita. Snažili jsme se tomu přijít na kloub a zjistili jsme, že 40 % dětí s chronickou obezitou v naší ambulanci mělo poprvé nadváhu do jednoho roku, 70 % do tří let, 90 % do 7 let a jenom 10 % dětí mělo nárůst nadváhy až ve škole. Takže pokud chceme hovořit o prevenci, musíme začít už na gynekologii a nejpozději v kojeneckém věku.
Existuje nějaký typ stravy, kterou považujete při hlídání hmotnosti za ideální?
Je to takzvaná snídaně z hypermarketu, tedy müsli a různé cereální směsi či sušenky. Pak svačina připravená od maminky, ideálně chleba s máslem a sýrem, oběd ze školní jídelny, ovocně mléčná svačina z eko-marketu, tedy kvalitní jogurt s prémiovým ovocem, a k večeři středomořská strava, založená na rostlinných tucích s přiměřenou mírou živočišných, tedy i žloutky nebo smetana. Tento model kupodivu funguje úplně nejlépe a také ho při léčbě používáme.
Středomořská strava? Jak je tedy možné, že nejobéznější děti mají jihoevropské národy?
Protože už svoji původní stravu nejedí. Například v Itálii je tak drahé ovoce a zelenina, že všichni přešli na pečivo. Ke všemu jedí bílý vymletý chleba. Dokonce i olivový olej už je pro ně drahý, takže jedí samotný bílý chléb. Přitom středomořská strava je velice chytrá i v tom, že spotřebuje daleko méně masa než třeba česká kuchyně. Boloňské špagety, lasagne, pallea... To jsou všechno jídla, ve kterých je maso obsaženo, ale v úplně jiné míře než v případě našeho knedlíku s masem v omáčce. A maso, tedy bílkoviny, mohou být jednou z největších příčin nabírání. Když totiž nemáte bílkovinu v těle kde uložit, tělo ji neumí vyloučit, jen zmetabolizovat. A metabolizuje se přednostně na tuky.
Jakou roli hrají bílkoviny v dětském jídelníčku, mohou mít děti maso každý den?
Bílkoviny jsou základním kamenem růstu a výměny tkání. U dospělého by bílkoviny měly tvořit 20 % denního příjmu potravin, u dětí více – podle toho, v jaké jsou růstové fázi. Ale dítě neroste každý den stejně. Když roste fyzicky, neroste psychicky. Na fyzický růst potřebuje jíst, na psychický mu stačí jeden rohlík denně. Určitě je zbytečné vařit dítěti maso k obědu i k večeři, a k snídani a k svačině mu dát ještě na chleba šunku. Všeobecně známý je význam bílkovin na růst svalové hmoty zejména u sportovců, méně známá jsou rizika s jejich zvýšeným příjmem.
Zdroj: iDNES